Bungy jumping

Patřím k lidem, kteří chtějí v životě vyzkoušet všechno, i za cenu, že je třeba si sáhnout na dno svých možností. Bungy jumping mě lákal vždy. Když jsem o této možnosti při své cestě po Novém Zélandu slyšel, rozhodl jsem se ihned. Ostatně, kde jinde by si to člověk měl zkusit, když ne v zemi, kde to všechno v roce 1988 začalo.

Míst, kde se tento sport provozuje, je v zemi více. Nejdříve jsem se byl podívat na bungy u největšího jezera Taupo. Zde se skáče z rampy nad ústím řeky Waikato z výšky 45 metrů. Rozhodl jsem se však pro HIGH TIME BUNGY poblíž vesnice Mangaweka v kaňonu řeky Rangitikei. Zde nabízejí možnost skoku z výšky 80 metrů. Všichni mí novozélandští přátelé mi říkali, že jsem crazy, česky blázen, nebo mad, česky šílený. Na mém rozhodnutí to však nic změnit nemohlo.

HIGH TIME BUNGY je skryto v centrální pahorkatině Severního ostrova. Široko daleko jsou jen pastviny se spoustou ovcí a osamělé farmy. Celkem dost jednotvárná krajina. Přístupová cesta vede po vedlejších silnicích a je dobře značena směrovkami. Konečně jsem dojeli k nenápadnému místu, kde se řeka hluboko zařezává do zvlněné krajiny. Žádní zákazníci zde nebyli, pouze personál skládající se ze dvou mladíků a jednoho staršího pána. Představil jsem se a dal se do řeči. Správně jsem předpokládal, že inzerovanou cenu 120 novozélandských dolarů, se mi podaří srazit. Brzy jsme se dohodli na 80 dolarech za skok a 20 dolarech za originální tričko s nápisem firmy, očíslované a vyrobené v omezeném sérii. Dnes je tento skok podstatně dražší. Zaplatil jsem, podepsal komplikovaně formulované prohlášení, že skáču na vlastní nebezpečí, vyprázdnil jsem kapsy a odebral se po úzkém mostu na místo skoku. Mí přátelé zaujali místo na protilehlém výběžku a připravili si fotoaparáty. Připadal jsem si trochu jako před popravou. Kolem samé železné trubky, svázali mi pevně nohy u kotníků, karabinou připnuli těžké gumové lano, personál byl nemluvný a vážný, i když jinak pro Novozélanďany je typické vtipkování. Čekal jsem podrobnou instruktáž, co mám při skoku dělat. Byl jsem však překvapen, že pokyny byly velmi stručné: „ Prostě skoč. Dole se o tebe postaráme. Máme tu originální výtah poháněný vodou. Tady si stoupneš na rampu, a já budu počítat do tří. Pak řeknu skoč. Jestli budeš váhat a neuděláš to na poprvé, tak podruhé je to již těžší. Jestli se bojíš dívat dolů, tak se dívej na obzor. Zhoupneš se asi čtyřikrát. Připraven?“ Mladík vedle mne ještě vysílačkou ověřil, že jeho kolega dole je taky připraven. Posunul jsem se na rampě. Cestu zpět mi uzavřela závora. Držel jsem se zábradlí a zíral do hloubky. Přiznám se, že mi bylo úzko. „Jsi připraven?“ zeptal se mě uklidňujícím hlasem starší pán. Na mé „Yes“ začal počítat. One, two, three a hlasité jump. Odrazil jsem se a očekával pocity Ikara. Ve skutečnosti jsem během vteřiny přestal vnímat, co se děje. Velmi brzy jsem ucítil trhnutí, ale stále jsem nevěděl, kde je nahoře a kde je dole. Teprve při druhém zhoupnutí jsem se vzpamatoval a zamával svým přátelům tam nahoře. To už mi bylo hej, houpání se mi líbilo, i když jsem visel hlavou dolů. Když jsem se zastavil, spustili mě o pár metrů níže, kde v gumovém člunu na mě čekal mladík s vysílačkou. Za chvilku jsem seděl ve výtahu a stoupali jsme vzhůru. Teprve nyní se mi proti mé vůli začala třást kolena.

Byl jsem ale šťasten, že jsem to dokázal. Mé sebevědomí poskočilo. Vyzvedl jsem si tričko a vyfotil se s mými průvodci. Nakonec rada pro ty, kteří váhají. Je třeba říci co nejvíce lidem, že budete skákat. Pak už nemůžete couvnout a být trapný.